Historie omítek
Po celou dobu své existence si omítka ponechávala svůj základní charakter - technika nanášení a povrchové úpravy byla vždy zprostředkována lidskou rukou a přejímala tedy velmi často osobitý rukopis jejího zhotovitele. Ten omítkám vtiskl v řadě případů neúmyslný, často však úmyslný výtvarný záměr. Postihnout tento vývoj, stejně jako vývoj technologický je velmi obtížné, pouze rámcově lze přiřadit základní typy omítek k jednotlivým slohovým obdobím.
Vývoj omítek v jednotlivých slohových etapách.
V technologii přípravy omítek nebylo příliš co měnit a vyvíjet. Převládaly zažité postupy dané také užívanými materiály.Do vývoje zasahovali jednotlivci a jejich znalosti získávané především na tovaryšských cestách a pracích v cizích stavebních hutích.Rozmanitost ve způsobu techniky nanášení omítek a úprav jejich povrchu byl projev provádějícího řemeslníka,záměr architekta nebo stavebníka.Odrážely se zde i dobové zvyklosti, které neodpovídaly vždy poplatnému slohu.Kolísaly od lidového výtvarného projevu až po záměr vyspělého uměleckého řemeslníka.Tento poznatek přispěl v mnohém k záchraně celé řady historických omítek.
Za omítky by se snad daly považovat již první výmazy jílovitou hlínou na proutěný,rákosových a jiných stavbách dávnověku.
Nejstarší zjištěné omítkové vrstvy pocházejí ze středně východní oblasti,konkrétně z anatolského,města Hůyůk ,pocházející z období 7. až 6. tisíciletí před Kristem.
V Egyptě nacházíme první tenkovrstvé sádrové, nebo sádrovápenné omítky.
Na Théře na Kykladských ostrovech byly nalezeny z období 2. až 1. tisíciletí před Kristem dvouvrstvé vápenné omítky s přísadou křemenného písku a jílu,plněné sekanou slámou.
V dochovaných zbytcích římských staveb v provinciích,např. na území dnešního Švýcarska,byly nalezeny jádrové omítky o tloušťce 6mm s jemnou štukovou vrstvou 2mm silné,ale i jádrové omítky s křemenným pískem zrn 9mm o tloušťce 20 – 30mm.
Kvalitě omítek se napomáhalo velmi pečlivým hašením vápna.Proto každý technologický proces byl ve středověku byl přísně chráněným tajemstvím a v Byzanci to platilo dvojnásob.Tyto postupy byly proměněny v rituál.Například uhličitanové vápno které je vhodné na vnější omítky.Vyhašené vápno se nechávalo zakryté kravskými nebo ovčími kůžemi vymrznout přes zimu čímž se změnila jeho struktura.Celá středověká technologie malt byla postavena na empirických poznatcích, které se předávaly z generace na generaci.Rodinné vztahy v pracovních skupinách – hutích.Zkušený omítkář se spoléhal na jednoduchý vlastní způsob zkoušky.Zmáčknutím písku poznal vlhkost,obsah hlinitých částí,ostrost zrnitost až po nabrání vápenné kaše na lžíci a zkusmé nahození malty na podklad. Pro technickou tradici je charakteristické,že se základní zednické nářadí prakticky nezměnilo až do dnešní doby.
Dalším faktorem středověké stavební techniky byla dokonalá znalost vlastností všech dostupných přírodních materiálů a jejich maximální využití.
V ranném středověku se v českých zemích střetávaly různé kulturní vlivy, což lze vysledovat v dochovaných stavbách.
O činnosti hutí nemáme žádné písemné prameny.Můžeme však vysledovat jejich činnost ,zejména u královských hradů.Uzavřená společenství hutí vychovávala po několik generací své příslušníky.Mistry,tovaryše a učně.Dělili se na stavitele,kameníky a zedníky.Někdy měli i své kováře.Najímali pouze pomocné síly.Všechny vztahy a zvyklosti v huti byly tajné.Příslušníci hutí si udržovali své výsadní postavení, čemuž odpovídaly i jejich odměny.Často byly vyšší než průměrné příjmy drobné šlechty.
Známá u nás byla huť parléřovská.
použitá literatura : Historické omítky (Jiří Hošek, Ludvík Losos)