Otonská a románská architektura
Technika zdění a omítání staveb otonského a ranně románského období v českých zemích byla rozmanitá.Způsobovalo to využití místních stavebních materiálů,způsob opracování a vliv cizích stavebních hutí.Typickou otonskou architekturou jsou rotundy a jednolodní kostelíky z kamenných kvádrů.Příkladem je rotunda sv.Víta na Pražském Hradě z let 926 – 930.Spáry byly prostě jen zarovnány a uvnitř omítnuto.V pozdějším období z r.992 stavba kostelíka sv. Jiří se vyznačuje ve vnitřní líci zdiva hladkými plochami opracovaných pískovcových kvádrů s oříznutými spárami a venkovním zdivem jednoduše omítnutým.Vliv východní a západní křesťanské sféry ovlivňoval povrchovou úpravu staveb na našem území.Zdi z nepravidelných kusů místního kamene byly hrubě omítány a vodorovné a svislé spáry vyryty a tím imitovaly spárořez.Upravení spár zarovnáním a utažením maltové směsi se dělo pravděpodobně nejen zednickou lžící ale i jednoduše seříznutým dřevěným kolíkem.Tento způsob se přenesl i do románské architektury.
Pravidelné kvádrové zdivo z opukových kamenů bylo omítnuto a záklenky a niky pečlivě vyspárovány.U zbytků románského paláce na hradě Landštejn z řádkového zdiva ze žulových hrubě opracovaných kvádrů je povrch upraven pouze rozetřením přebytečné malty ze spár.Z toho usuzujeme, že v románském období se ustálil zvyk závěrečné povrchové úpravy vyspárováním tak jako u omítkářské práce závěrem olíčení povrchu vápenným mlékem.Omítky tohoto období jsou většinou nahazované jednovrstvé,srovnávané a uhlazované dřevěným prkénkem( dénkem ).Liší se složením a povahou použitého písku a zvyklostí přísad té které stavební hutě.U většiny našich románských staveb je v maltách výrazný podíl jílovitých příměsí což se vyznačuje načervenalým až nahnědlým odstínem a je značnou pevností.
V období vyvrcholení románského stylu prováděly církevní i světské stavby nezávislé stavební hutě s příslušníky cizího původu s odbornými a uměleckými znalostmi,kteří přinesli obohacení slohu z kulturních oblastí té doby,Francie a Itálie.jednalo se větší dispoziční složitost staveb,bohaté plastické zdobení,ornamentika a pečlivé provedení kamenických prací.
To znamenalo postupné opouštění románských staveb a vytvářelo předpoklad pro nástup odlehčenější koncepce ranné gotiky.
Románská basilika ženského benediktinského kláštera z let 1158 – 1164 je provedena z pečlivě opracovaných a přesně sesazovaných pískovcových kvádrů na tenkou vrstvu vápenohlinité malty.Je to příklad činnosti sasko – durynské stavební hutě u nás.U pozdně románských staveb je omítkářská práce jakoby podružná a klade se důraz na práci kamenickou.Zvláštní opracování čel kvádrů jemným zubákem .Např.na biskupském paláci v Olomouci.Tento způsob byl převzat z antiky a můžeme se s ním setkat u kamenných neomítaných staveb.
Omítky však byly důležité u interiérů kde sloužil jako podklad pro nástěnné malby.Na uhlazování povrchu se vedle dřeva začíná používat i kovové hladítko většinou zednická lžíce.Standardním vybavením se stávala síta na prosévání písku.Pro zlevnění a zrychlení staveb z prostých lomových kamenů nastal v přechodném období opět návrat k velkým plochám omítek.V případě interiérů se setkáváme s technicky náročnými jemnozrnnými
Vícevrstvými omítkami.
Zvláštní kapitolu tvoří povrchové úpravy cihelného zdiva u nás v románském období poměrně vzácného.Na Velehradě z poč.13.stol. u nás.Na jižním Slovensku mnohem starší a častější což bylo dáno nedostatkem vhodného kamene a naopak velkými ložisky cihlářských hlín.Tyto byly tradičně užívány v nepáleném stavu.lze doložit, že cihelné zdivo bylo vždy omítáno ,kromě říms a sebrán.Ke konci románského období se zvláštním způsobem upravovaly kvádrové zdi tak zvaným bosováním.Tento způsob „á la rustika“ se běžně vyskytuje ve středomoří ovšem až později(17.stol.).
použitá literatura : Historické omítky (Jiří Hošek, Ludvík Losos)
